MŮJ ROK S KOČJ

05. 04. 2016 | † 13. 09. 2020 | kód autora: ncF

 

 Cestou z Prahy, kde jsem se účastnila tradičního Plesu KOČJ, jsem si vzpomněla, že jsem stále nezačala s mou zatím asi nejosobnější zpovědí. Je tu tedy už dříve avizovaný článek "Můj rok s KOČJ".

Od loňského června (člověku se až nechce věřit, že je to skoro rok) jsem členkou Klubu Olympiády z českého jazyka, zkráceně KOČJ. Vím, že to zní děsivě. Většina mých kamarádů se mě dokonce ptá, jestli na srazech píšeme slohy a učíme se gramatiku... Ne, nic takového neděláme. Jsme velká parta lidí s různými zájmy, různého věku a z různých koutů republiky, které spojuje jedna jediná věc - účast na ústředním kole OČJ. A světe div se, ono to funguje. Nikdy jsem nepotkala lidi, se kterými bych si tak rozumněla.

  Když jsem jela na finále, měla jsem strach. Ale ne takový ten, kdy se bojíte , co vám tam udělají. Strach , že jste se dostali mezi sedmdesát přemoudřelých podivínu, pro které je hlavní prioritou výhra. Myslím, že víc jsem se mýlit nemohla. Celý týden byl pohodový, prostě jsme se bavili a po nocích psali slohovky a gramatická cvičení. Opravdu jsem si to užila a pochopitelně jsem ani chvilku neváhala, když nám nabídli členství v Klubu. Věděla jsem, že pokud ostatní akce budou alespoň z poloviny tak dobré jako finále, mám se na co těšit.

 Ovšem ani to vědomí neuchránilo mou mysl před nemalými obavami ohledně tábora. Na finále byli lidé, kteří netušili, do čeho jdou, vše pro něbylo nové, ale teď... Mám jet mezi lidi, kteří se znají i deset let, být tam jako cizinec a vetřelec a doufat, že mě přijmou. Jedinou úlevou mi bylo, že tam nejsem jediný nováček. Dokonce jsem i s jednou holkou z finále byla v družince. Sice jsem si ji moc nepamatovala, ale byla to vítaná podpora. Spolu jsme přežily prvních pár dní a vím, že s ní přežiju cokoli. Obrovský dík ovšem patří i našemu raráškovi (něco jako vedoucí), dámě, která mi pomohla dostat se do dění a vůbec do fungování Klubu. I díky ní jsem to nevzdala. Za to jí budu navždy neskonale vděčná!

 Tábor probíhal jako jakýkoli jiný (budíček, hry,...) je s tím rozdílem, že ve svých patnácti letech jsem tam patřila k nejmladším. 

  Jenže nejistota před táborem si vyžádala svou daň. Druhý týden jsme musela odjet na rodinnou dovolenou, kterou jsem radši nezrušila. Týden zkušebně a pak se uvidí... Nedokážete si představit, jak moc mě to mrzelo.

  Čas letěl ovšem dál, přišel podzim a s ním i sraz v Písku. Tentokrát jsem neváhala ani chvilku. Bylo mi jedno, že z kamarádek moc holek nejede. Prostě jsem chtěla! Myslím, že ani nemusím dodávat, že to bylo naprosto správné rozhodnutí.

Po Vánocích jsem začala řešit pololetní známky, pak lyžák a na KOČJ jsem si pořádně nevzpomněla. Docela mě překvapilo, když mi kamarádka napsala, jestli jedu na ples. Úplně jsem to pustila z hlavy... Vůbec jsem to tedy v plánu neměla, ale domluvily jsem si spaní i lístky a jely. Byla to sice silná rána pro mé domnělé taneční schopnosti, ale jsem ráda, že mi napsala...

Když tak sedím ve vlaku z Prahy, dochází mi, že veškeré dobré věci, co se mi kdy staly, pochází z náhod a pokusů. Nebýt to, že mi kamarád řekl, ať zkusím olympiádu z češtiny, nikdy bych nezaila tak nádherný rok.

 Sice mám naprosté minimum zážitků a zkušeností, ale mám pocit, že už vím všechno. Vím, že tady jsem šťastná! 


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2020 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.